...pokračovanie príbehu o OSLÍCH UŠÍCH:
Během tři let vyšly tři čísla Oslích uší, pokaždé zhruba obdobného rozsahu a obsahu, včetně mých originálních grafických listů, jejichž součástí byl barevný sprej, takový drobný unikát v tehdejším světě graffiti kultury. "Barevné" (tedy posprejované) byly i některé stránky. Druhé číslo mělo obálku osla s červeným čírem a vyšlo v nákladu dvaceti kusů, prodával jsem ho tentokrát tuším za stopadesát vočí, což dělalo sotva náklady na tisk (xerox) každého jednotlivého čísla. Kdyby se fanzin rozdával tak jako tomu bylo poprvé, nikdy by nemohlo vyjít číslo další. S třetí várkou oslonovin jsem už tušil, že se s největší pravděpodobností jedná o labutí píseň, a tak jsem Oslím uším s pomocí pěti prstů na levé ruce a pěti na pravé vystrojil, co se týče vzhledu, extra nóbl funus. Moc hezké to tehdá měly! Ke sprejům jsem ještě přidal xeroxem odlišně barevně tonované stránky. Tentokrát již nebylo na obálce "logo" OU, ale fotografie skutečně nejpunkovějšího punkera tehdejší bolšánské éry - Ivoše "Kačera" Kachtíka. Číslo vyšlo v nákladu třiceti kusů, jeho součástí byla originální kazeta s potiskem jako zvukový doprovod k obsahu, každy kus jsem prodával myslím za dva a půl kiliánu. A to už jsem byl v mnohých očích za těžkého žida, ač třeba jenom prázdná kazeta C-60 mě stála sedm pětek. Naštěstí jsem v té době už dávno chodil kanálama. Nemělo smysl klohnit čtvrtý nášup, nebyla by to už ani frajeřina, ale čiré zoufalství. Finančně jsem byl na huntě, trvalý spánkový deficit za uplynulé tři roky toho zarytého osla ve mě také řádně uondal, ale hlavně: fanzinu se nepodařilo vytvořit trvalejší tým spolupracovníků a přispěvatelů. Ti, co se okrajově prohnali jeho "redakcí" sledovali jiné cíle, například Martin Valášek později založil fanzin vlastní (což mi tehdy, přiznávám se bez mučení, samým překvapením lehce pozvedlo levé obočí), následně na punk zaměřené hudební vydavatelství Malaria Records. Z obdobného soudku: na té malé české punkové scéně velmi činorodí bratři Ježkové z nedalekého Olomouce, pokrevní kamarádi Petra Urbáška, namísto spolupráce s OU začali vydávat vlastní fanzin SRAČKA. Dodnes si jednou za sto let kladu otázku, zda se náhodou šeptandou nerozneslo, že u mě si nevychutnají v české kotlině tolik oblíbené vzájemné poplácávání se po ramenách, nebo zda si chtěli jen sami pro sebe urvat svých warholovských patnáct minut slávy. Mě to další tříštění odjakživa roztříštěného připadalo kontrapruduktivní, ale zase připouštím, že jak MALARIE tak SRAČKA, která opravdu nemohla zvolit příznačnější název, byly punkové fanziny ve své čiré krystalické podobě. Osobně jsem obdivoval brněnský neortodoxní ŠOT, který vydával Luboš Vlach. Ten maník uměl o hudbě velmi zasvěceně a poutavě psát. ŠOT, na rozdíl od OU, obsahoval spoustu původního materiálu, takže moje bledá závist byla na místě. V té době se navíc s politickým převratem začal společenský led, po kterém se tak fajně bruslilo, lámat a jednotlivé kry se od sebe rychle
vzdalovaly. S informacemi se najednou roztrhl šourek a potištěné polistopadové listí se začalo shůry sypat jako uschlý hnůj.
Ohlasy na Oslí uši byly pochopitelně kladné a uznalé, já ale veškerou tu chválu kvitoval vícemně s pouhým zadostiučiněním. Vzít to do důsledku - ono by bylo jaksi nepatřičné, když už ne přímo trapné, za tehdejší situace a podmínek jakýkoliv obodobný počin ještě kritizovat, to by si nelajsnul nikdo, byť já bych každou případnou kritiku vítal. Chvála je příjemná, ale kritika posouvá dál. Na druhé straně, bych při nejlepší vuli nebyl s to
cokoliv dolaďovat či vylepšovat. Do fanzinu jsem ze sebe vyždímal první poslední a "technické (ne)zázemí" skýtalo přísně omezené možnosti.
I po letech jsem tu a tam dostával pochvalné dopisy a žádosti o výtisk, kterým jsem bohužel nemohl vyhovět. Jedna "groupies" mě dokonce vyhledala osobně a (cenzurováno). Jak patrno, vždycky se dá nějak vyhovět... Kterýsi dnes renomovaný žurnalista mi napsal, že si na každém čísle "pochutnával jako na té nejlepší irské whisky", potěšila mě neustupná žádost pozdějšího kolegy v redakci MAŠURKOVSKÉ PODZEMNÉ a ještě pozdějšího majitele pražského hudebního vydavatelství Black Point zaměřeného na český androuš, Oldy Šímy - "Já je prostě chci!" Takové žádosti se nedalo odolat a tak jsem mu tehdy jeden výtisk klopotně sehnal. Doneslo se mi, že jednotlivá čísla fanzinu, tohoto "monstra", jak se kdosi kdysi na internetu vyjádřil, skončila jako "vzácný přírůstek" (slova ředitele knihovny a experta na samizdat pana Jiří Gruntoráda) v pražské knihovně zakázané literatury LIBRI PROHIBITI. Jedna známá, která si tam kdysi šla Oslí uši omrknout, mi pohoršeně líčila, že měla dojem, že si snad bude muset běžet umýt ruce, než jí fanzin "ale výhradně jen ke stolečku" půjčí. A prý: "A ještě se tam na mě pořád jakejsi chlap chodil koukat, asi jestli obracím listy dostatečně opatrně!" Tolik hlasy zvenčí, tedy žádná schíza. Nejen v souvislosti s OU a nejen s odstupem času bych se rád důsledně vymezil proti všemožným těm "ouholičkám" ("To je taková strašně škaredá dětská nemoc, víte?" - Rychlonožka) a tradovaným mýtům o tom, co všechno za těch zlých komunistů nešlo. Šlo ledascos. Bezezbytku platí fráze, že nikdy to není v režimech, ale v lidech a jejich vstřícné předposranosti. Jářku, neslyším snad již včil odkudsi, že tohle jsem si mohl odpustit..?
Osel
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára