nedeľa, 26. januára 2014

OSLÍ UŠI story pt. V


Piate pokračovanie príbehu o vydávaní punkového časopisu a veciach s tým spojených.





"Jsa Čechem, pořádám koncerty české. Tož přece jest nám Čechům volno, abychom svých vlastních koncertů směli pořádati. Anebo jest české obecenstvo k tomu méně způsobilé? Mám za to, že naše dobré jméno jakožto národa hudebního jest dosti staré a známé. I jest úlohou umělce, pravou láskou k vlasti nadchnutého, aby jméno to více a více povznesl. Já činím toliko začátek." BEDŘICH SMETANA, Slavoj, 1.10.1862

S prvním číslem Oslích uší se také datuje vznik, nebo založení MOTHERFUCKER DISTRIBUTING COMPANY, tedy "distribučního společenství spřátelených jedinců s mezinárodním stykem" jak velkohubě stojí ve "stanovách firmy", jejimž jediným členem jsem byl já, sám sobě dycynky nepřítel. Ale co to povídám - člen! Byl jsem general director, top manager, top office accountant a vedoucí odboru řízení lidských zdrojů, mimo mnohé jiné... Vědět tehdy, že bezbřehým modním nadužíváním "fuck" poztrácí slovo jakékoliv kuličky a přijde o svou chuť zakázaného ovoce (vždyť ani Jim Morrison si ve své době nedovolil více než jen hláskovat F.U.C.K., a uvodní bombastická řeč z koncertu michiganských proto-punkerů z roku revolucí 68 "Kick out the jams, motherfuckers..!!" je dodnes cudně vypípavaná), jistě bych firmu nazval UMCARÝJA PRSTY V PIČI, nebo tak nějak. Dnes mi svým vyprázdněným "slovníkem ulice" pijí krev obézní negerští "muthas" z U.S. of A. a vzhledem k tomu, že ji mám modrou, je na bíle dni, že pod černou kůží výrazně barevně tratím! Mimochodem, co se týče rapu, či hip-hopu, či kýho toho zmutovanýho a zvulgarizovanýho čerta, je fascinující, že hudba těchto blahobytných špekbuřtů ověšených žlutými řetězy, ve mě vyvolává nelibé pocity, jakýsi seznam negací, patologických psychiatrických diagnoz, kdežto původní blues, tedy hudba jejich otců a jejich otců, zbídačených a vyzáblých otroků z plantáží a kriminálů ověšených řetězy černými, pocity naprosto opačné, radostné, povzbuzující. Tím chci jen připomenout, že punk rock je přes klasický rock n roll pouhou přímou odnoží zelektrizovaného blues. Ale je možné, že se nemýlím.



MDC (těšilo mě, že stejnou zkratku měla moje oblíbená ultrarychlá hardcorová kapela MILLION DEAD COPS, milion chcíplejch fízlů!) nebyla samozřejmě zaměřená na žádný profit, rozehrávání bylo zdarma, zájemce o nahrávky se podílel pouze na nákladech spojených s doručením poštou. Akorát byl duševně zatížen žádostí o pomoc při rozšiřování katalogu, tedy dobrovolným sháněním dalších nahrávek. Občas malý český škudlil poukazoval na cenu kazety, která odpovídala ceně v maloobchodní síti. Ten se ale rekrutoval z řady těch punkrockových spoluobčanů, kteří byli v přímém spojení s místním vexlšrotem a nakupovali levněji a navíc kvalitněji například v Tuzexu. Já součástí těchto tajnosnubných kanálů nebyl a proto jsem raději uvítal, když si každý poslal kazetu svou. Tím se dotyčnému zase prodražilo poštovné, slevnilo inkognýto (vzhledem k občasnému prošťourání balíku ze strany autorit) a tak raději zanecháme malé násobilky.
Pro činnost se sháněním nahrávek bych mohl použít spoustu moc pěkných a výživných metafor, nevyjímaje tu o chcaní proti větru. Zkrátka šlo o to komunikovat po krkolomném obstarání jména či adresy buď prostřednictvím pošty (a s nadějí na odpověď padesát na padesát investovat do sladkých lákadel v podobě zaslání nějaké hudební chuťovky grátis, protože na obyčejný dopis reagoval málokdo), nebo přímo a to při sebemenší příležitosti - koncert, hospoda, osobní návštěva "na blind" - s kdejakým vohráblem, které mě nejdříve vyhodnotilo jako pohůnka tajné policie a potom odkázalo k dalšímu vohráblu, které mě odkázalo bud ˇněkam, nebo k dalšímu vohráblu, které mě odkázalo... tak dlouho, až jsem se zkrátka dostal ke zdroji, který už v té době dávno věděl, že jsem estébácký vyzvědač a nic mi neposkytl. Také jsem cestoval po vlasti s kazetovým double-deckem pod paží po vzoru "field-recordings" á la profesor John Lomax, Charles Seeger a jiné celebrity amerického universitního světa, já osobně mám z té doby čestné doktoráyt asi ze tří policejních služeben. Jedno zatčení obnášelo obžalování z rozkrádání socialistického majetku, když jsem se asi na deset minut napíchnul v čekárně olomouckého nádraží na místní zásuvku elektrického proudu, abych si veselou muzikou zpříjemnil čekání na vlak. Marně jsem při eskortu prosil a naléhal, že vzniklou škodu uhradím. Během oněch "field-recordings" jsem se blíže seznámil se spoustou zvukařů, někteří z nich mi tu a tam věnovali i blazeovaný pohled, víc se nenamáhali. Platila jakási přímá úměra, že čím oficiálnější koncert, tím méně komunikativní zvukaři. Ti vstřícnější z druhé strany černobílého spektra byli ovšem zase vesměs nekomunikativní z důvodů přechodné fyzické zchátralosti.
Je jisté, že pro prču samotnou vypichuju ty méně příjemné stránky businessu, ale nebýt spousty ochotných fandů, kteří mi vycházeli nezištně vstříc jen pro tu možnost sdílení, nebyl by katalog MDC tak rozsáhlý. Za všechny bych rád jmenoval například Janka Soldana z mého rodného Uničova, pořadatele soukromých androušských hudebních slavností, který dokonce sám jen tak pro radost vyráběl i obaly kazet. Z jedné jeho akce existuje třeba unikátní a hudebně velmi kvalitní záznam koncertu kapely POSÁDKOVÁ HUDBA MARNÉHO SLÁVY (osobně jejich produkci hodnotím v rámci českého bigbítu nejvýše), originální kazetu mi ovšem nějaký poberta odcizil při návštěvě přímo z bytu. Dnes je nahrávka, tedy druhá kopie, součástí katalogu vydavatelství BLACK POINT.
MDC nebyla zaměřená výhradně na punk, řídil jsem se osobním vkusem. Jen jsem se vyhýbal nošení dříví do lesa (tj. rozšiřování nahrávek z produkce FIST RECORDS - pod vedením hudebníka Mikoláše Chadimy -, "vydavatelství", nebo lépe "šiřitelství" zaměřené převážně na tzv. alternativní hudbu jako EXTEMPORE a ŠVEHLÍK) a nošení vody do studny (tj. rozšiřování nahrávek z katalogu Petra Cibulky, chartisty, který si vzal za úkol rozšiřovat, alespoň tedy zkraje, převážně tzv. undergroundovou hudbu jako PLASTIC PEOPLE a DG307). Alternativa a underground tehdy mezi sebou ideologicky směšně řevnil, kdo je jako větší sráč a kdo větší hrdina, a přitom všechno jedna rodina. Postupem času jsem zjistil, že MDC vlastně do sebe v podstatě absorbuje nahrávky z jakýchsi "oblastních buněk", produkujících muziku takříkajících ze středu své komunity. Existovaly ŠOT RECORDS, RYTMICKÁ MLÁDEŽ, STRES RECORDS, na Slovensku FUKKAVICA RECORDS, i Mašurky měly svůj KLIKOTOČ RECORDS, všechny ostatní firmy dnes k dohledání jak na stránkách OU, tak v rozličných disertačních pracích těch, co potřebují diplom.






Jediným vlastním výrobkem MDC bylo "album" kapely SMRT MLADÉHO SEBEVRAHA, velmi skočného oi punku od Vsetína pod rozmáchlou taktovkou kytaristy Romana Morocze. Roman mi tehdy přinesl domů asi pět odrbaných kazet jejich nahrávek, ze kterých se vybralo co třeba, sestříhalo, přetočilo, namnožilo - vyšly dva kusy a celý náklad byl mezi námi ihned rozebraný. Roman kazetu u mě při odjezdu vzápětí zapomněl. Přepsal jsem a přeložil texty pro distribuci za kopečky, vyrobil obal. Dnes je album v distribuci opět BLACK POINTU. Pokud obsahuje originální obal, je na něm anonymní silueta sebevraha (do které může každý dosadit foto svého fyzična), který se snaží zachránit před rychlíkem řítícím se z tunelu naděje svižným šplháním po laně, na kterém se krátce předtím chystal oběsit. Osobně jsem vyrobil asi tři desítky obalů pro různé kapely, které už ovšem dávno mohly mít svůj vlastní, o kterém jsem neměl potuchy. Těsně po převratu jsem svou kolekci obalů zapůjčil na jakousi výstavu zakázaného umění a od té doby koukám, kde nechal tesař díru. Někdy nosní dírku, jindy řiť- a furt piču, piču... Obaly nemáme, zkuste se zeptat příští týden!
Nejen produkci MDC, ale v podstatě celý svůj archív jsem během té doby z mě vrozené lakoty způsobenou vleklou industriální bídou vyhandloval za jiné nahrávky právě s Petrem Cibulkou a to za jiný hudební matroš. Zkrátka jsem nemohl cálovat ty nehorázné sumy, které požadoval. Sami považte: například nahraná kazeta C-90 stála bez dvou pětek dvěstě vočí, takže si našinec za týdení mzdu odnesl domů dvě kazety plus nějaký ten ilegální strojopisný magazín s podpisovou akcí navrch. A znovu zvažte: kolik čeho byste si vy osobně dnes sami rádi za svůj týdenní plat odněkud odnesli? Takže s pláčem ke křížku - včil už je snad jasné, kdo je " ta svině, která všechny nabonzovala", jak ve vstřícné předposranosti lomil žalostně rukama kdosi z nejmenovaného hudebního šiřitelství, když zvěděl, že kazety kolují nekontrolovatelně i mimo okruh prokádrovaných. Zbývá už jen zjistit, kdo tehdy vydával fanouškům a zájemcům o hudbu čisté lustrační osvědčení. Nebýt Cibulky nikdy by se tak masově nerozšířily nahrávky například báječných PSÍCH VOJÁKU, navíc v té nejvyšší možné kvalitě.
Otázku jak to měl Cibulka s financováním a následným vejvarem nalitým do vlastního chřtánu (jak šla šuškanda), nezodpovím, protože nevím a bylo mi to tehdy šumák. Co vím je, že jeho malý byt se podobal nahrávacímu studiu, celou obyvákovou stěnu zabíraly kazetové double-decky a cívkové magneťáky, které jely dnem i nocí, všude kolem různě odložené a štosované přišedší i neodeslané balíky. Vedl si pečlivě evidenci všeho, včetně návštěv, měl k tomu vyhrazenou objemnou knihu. A pak si pro mě přišli, jak se říká. Dostal jsem pozvánku od StB na pokec v souvislosti se zatahováním sítě v rybníku tej naší neoficiální kultury. Jooo, basa tvrdí muziku! Pan vyšetřovatel byl moc hodný mladý pán v šedém kvádru s kostkou, velmi šik bolševik, pořád cucal hašlerky, dokonce mi nabídnul, ale já odmítnul s tím, že už mám v krku knedlík. Pár hodin jsme si povídali, bylo ale vidět, že nic z toho co říkám ho kale nezajímá, dávno věděl všechno. Já jsem ale nevěděl nic a tak jsem pořád - s ohledem na sečtělost v rámci dobrodužné literatury - čekal toho druhého vyšetřovatele, toho zlého. Nepřišel. Pak táčky skončily a pán zavelel: "Tak jedem..!" "A kam?", vecu a on že k nám domů "trochu se porozhlédnout". Já měl sice doma uklizeno dávno, přesto mi srdce spadlo z kalhot mezi kolena. Ještě mi tak doma pod psací stroj podstrčí cihlu heroinu a já budu mít voplétačky s ouřadama! Vezli mě po pansku služební Volhou, ovšem směr Brno. Osmělil jsem se při vidině "s rozbitou lebkou do příkopy pad, plakala Maryčka Magdonová", že jako tudy cesta nevede a tak, a namoutě - oni to opravdu otočili, řidič se prý spletl. To už jsem byl ve voze Volze na koni a spustil nářky jako starý cigán: :"...chudobný som, nič němám pánko, prisámvačku, syn chorý, žena těhotná..." - což byla všechno pravda. Že jsem měl chrabře vykřikovat něco o povolení k domovní prohlídce, sedat si na zem a podobné výstřelky? Je vidět, případný hloupý čtenáři, že nevíš, jak rozkastovaná byla vrstva protistátních živlů, u táboráku přidám pár šťavnatých storek, anebo si přečti knihu "Nechte mluvit Kachtíka", kterou možná napíšu. Nakonec "šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn" automobilu kývli, že k nám tedy nepůjdou (byla už přece jenom poledne, doba oběda, a oni zastavili zrovinka před zájezdním hostincem), když jim něco donesu do auta. Přinesl jsem myslím něco upečené v polooficiální Jazzové sekci a pár kazet od Cibulky s trochou té omáčky kolem, co také jiného byste od provařeného bonzáka čekali, že. A pak jsem se zase vrátil šťastně domů, žena že bude oběd a že skočí do onoho hostince pro knedlík... "Nikam! To už tady dneska bylo..!"


Osel

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára