Kamoš Mirek z Prahy poslal report zo spomienkového koncertu Vénya D´rkina.
6. 9. 2019 se v pražském klubu
Bar/ák uskutečnil vzpomínkový večer pro Véňu D'rkina. Měl připomenout, že 21. 8.
uplynulo 20 let od smrti této hudební legendy. Na programu byl referát o
D'rkinově životě a díle, rozhovor se
Sergejem Barjakem a vystoupení Oldřicha Janoty a Miroslava Ottomanského.
Většina
míst spojených s D'rkinovými životními osudy se dnes nachází na území samozvané
Luhanské lidové republiky, které sice formálně patří Ukrajině, ale kontrolují
jej separatisté podporovaní, resp. vyslaní Ruskou federací. D'rkin se narodil 11. 6.
1970 jako Alexandr Litvinov v obci Dolžanskyj přímo u hranic s Ruskem, školní
léta trávil ve městě Sverdlovsk, v roce 2016 oficiálně Ukrajinou přejmenovaném
na Dolžansk. Oba jeho rodiče byli učitelé a on sám měl na jedenáctiletce
vynikající prospěch a nějaký čas také působil jako učitel fyziky. Na vysokou
školu už ale D'rkin nastoupil čistě formálně. Před geologií, kterou studoval na
Doněckém polytechnickém institutu, dával přednost umělecké tvorbě, přičemž byl
všestranně nadaný, takže se mohl věnovat zároveň hudbě, poesii, výtvarné tvorbě
i divadlu. Jak návštěvníkům koncertu vysvětlil Sergej Barjak, D'rkinův spolužák
z Doněckého institutu, doba byla taková, že mladým v Donbasu sice nenabízela
velké možnosti, co se týče vzdělávání (to se zaměřovalo na výchovu odborníků
pro těžbu nerostných surovin a těžký průmysl), nicméně, studium bylo bezplatné,
ubytování na koleji levné a jelikož se psal rok 1987, panovala díky perestrojce
a glasnosti relativní svoboda. Sergej Barjak byl v té době plodným autorem a
řadu jeho písní D'rkin převzal do svého repertoáru. Na vzpomínkovém večeru
zazněl jeho opus "Достало" ("Mám toho všeho po krk"), na
kterém se vedle Barjaka autorsky podílel i další spolužák z Doněckého institutu
Brjus. Bouřlivé Doněcké období trvalo jediný rok. Pak mladý Litvinov (tehdy
ještě netušil, že se za pár let proslaví pod uměleckým pseudonmem Véňa D'rkin)
nastoupil základní vojenskou službu. Část z ní si odsloužil v přípravce
raketových strategických vojsk v Pavlohradu v Dnipropetrovské oblasti
Ukrajinské SSR. Po demobilizaci se Saša Litvinov uchýlil na venkov ke své
babičce do Myronivky v Debalcevském okrese ve východní části Doněcké oblasti.
Venkovské prostředí pro bylo pro jeho tvorbu velmi inspirativní, zkoušel různá
zaměstnání, mimo jiné také pásl dobytek. Myronivka se na nějaký čas v roce 2015
ocitla přímo v centru válečných operací.
V
roce 1991, kdy byla vyhlášena nezávislost Ukrajiny, se Litvinov rozhodl
pokračovat ve vysokoškolském studiu, tentokrát však na fakultě mechanizace
zemědělské techniky Luhanského zemědělského institutu. Ani tentokrát se ovšem
volba oboru příliš nepovedla, ale v Luhansku došlo k dalšímu osudovému
seznámení. Ve frontě na kysané zelí se Litvinov seznámil s půvabnou Polinou
(Pem), s níž se později oženil. V Luhansku také založil svou první skupinu
Davaj davaj. Z Luhanska se Litvinov v roce 1993 odstěhoval do městysu
Novoluhanske v Artemovském okrese v Luhanské oblasti, kde se nechal zaměstnat v
místním kulturáku a dálkově pokračoval ve studiu. Tato obec dnes leží rovněž
poblíž frontové linie a byla před 2 lety silně poškozena při ostřelování. Návštěvníkům
večera byly promítnuty záběry pobořených domů.
Osudovým
rokem pro Litvinova byl rok 1994. Byl to rok, kdy se oženil s Polinou, počal
svého jediného potomka a kdy se poprvé zúčastnil soutěže Oskolská lyra na
festivalu Starooskolské veselice. Ve Starém Oskolu v Bělgorodské oblasti Ruské
federace se tehdy organizátorům představil jako Véňa Dyrkin z Maksjutovky. Pod
tímto jménem získal na festivalu první cenu. O dva roky později v rozhovoru,
který byl na vzpomínkovém večeru promítán s českými titulky, řekl, že to byl
momentální nápad a že Maksjutovka je skutečná vesnice v hlubokém lese u
Kupjanska v Luhanské oblasti. D'rkinologové se až dosud domnívali, že si ve
skutečnosti D'rkin vymyslel i samotnou Maksjutovku. Pražskému badateli
Jindřichu Trpákovi se ale podařilo prokázat, že D'rkin měl na mysli obec
Masjutovka, která plně odpovídá D'rkinem popisované poloze až na to, že administrativně
patří nikoli do Luhanské, ale do sousední Charkovské oblasti. Dnes je tato
vesnice zcela opuštěná, jak mohli návštěvníci večera vidět na promítnutých
záběrech.
Ostatně,
i co se týče nahrazení "y" v umělecké pseudonymu apostrofem, šíří
d'rkinologové, rekrutující se převážně z řad občanů Ruské federace, poněkud
zmatečné tvrzení, že apostrof byl inspirován D'rkinovou láskou k francouzštině.
Ano, D'rkin obstojně ovládal několik cizích jazyků včetně francouzštiny a
používal cizojazyčné pasáže i ve svých písních, ale apostrof používá také
ukrajinština, kterou ruští badatelé poněkud opomíjejí (tváří se, jakoby D'rkin
byl samo sebou ruský umělec a Luhansk, tedy vlastně "Lugansk", neboť
ruština nemá kromě apostrofu ani písmeno "h", odjakživa patřil
k Rusku). D'rkin byl ale především "luhanský" umělec, dá se říci
dokonce "luhanský lidový" umělec a vnímal Luhanskou oblast v 90tých
letech 20. století jako dvojjazyčnou (ve velkých průmyslových městech sice
převažovala ruština, na venkově však naopak většina obyvatel preferovala
ukrajinštinu). Svědčí o tom i jeho alternativní umělecký pseudonym Dranťa
vytvořený od ukrajinského výrazu "draňňa" označujícího rozedrané
hadry a související s tím, jak se D'rkin, lidový umělec, oblékal.
D'rkin
se ovšem snažil prosadit v Moskvě, nikoli v Kyjevě nebo třeba v Charkově, který
měl určitý kulturní potenciál a byl Luhansku blíže než Moskva. Důvody, proč v
roce 1996 D'rkin do Moskvy odchází, byly ovšem existenční. D'rkin musel živit
rodinu. Polině se už v prosinci roku 1994 narodil syn Denis a ekonomická
situace na Ukrajině byla v polovině 90tých let kritická. Stát nebyl schopen
vyplácet mzdy zaměstnancům rozkradených státních podniků, platy učitelům, ani
důchody. Před hladomorem zachraňovala Ukrajince jen drobná hospodářství na
venkově, kde se pěstovaly především brambory, často jediná dostupná strava.
D'rkin byl nucen opustit Sverdlovsk, kde nějaký čas učil na jedenáctiletce
fyziku, a musel si najít špatně placenou práci na stavbě v Luhansku (veškerý
stavební ruch tehdy financovala mafie, která na rozdíl od státu byla schopna
vyplácet mzdy, ty však byly, samozřejmě,
bídné). Když D'rkina v roce 1996 pozval písničkář z Rostova na Donu
Gennadij Žukov do Moskvy, nebylo možno takové nabídce odolat.
Prorazit
v Moskvě v druhé polovině devadesátých let už ovšem nebylo pro skromného
alternativního umělce vůbec jednoduché. D'rkin se nechal zaměstnat v hudebním
divadle Pekekrjostok jako pomocný dělník a údržbář a zároveň se snažil oslovit
Moskvany svou písňovou tvorbou. Řediteli Perekrjostku se jeho písně líbily,
takže mu umožnil nejen realizovat dva koncerty v divadle, ale také nahrát své
písně na magnetofonovou kazetu.
V
roce 1997 se D'rkin nakrátko vrací za rodinou, stěhuje manželku se synem do
Krasnodonu, který se dnes Ukrajina pokouší přejmenovat na Sorokino (ale zatím
nad městem nemá kontrolu), a znovu odjíždí do Moskvy. Údajně tehdy prohlásil:
"Možná se mi podaří se prosadit, ale vyžaduje to takový dost divný
přístup. Kde začínají peníze, tam končí rock'n'roll. Takže je to nejspíš
ztracené..." A nemýlil se. Zatímco na Oskolské lyře D'rkin dvakrát za
sebou získal první cenu a v roce 1996 zde vystupoval již jako čestný host a
místní celebrita, vydělat si slušné peníze uměleckou tvorbou v hlavním městě
byla naivní představa. D'rkin si vysnil svůj hudební projekt (DrBend) a našel i
šikovné hudebníky. Ti však byli zaměstnáni ve filharmonii a neměli čas
zkoušet. Ve studiu Alexeje Vertogradova D'rkin nahrál album Vsjo budět chorošo
(Všechno bude fajn). Šlo o magnetofonovou kazetu, tehdy ještě oblíbené médium
na ruském trhu s hudebními nosiči. D'rkinovi slíbili, že mu nahrávka vydělá
slušné peníze, jenže praxe byla taková, že drtivá většina na trhu nabízených
nosičů byly pirátské kopie. Oficiálně se neprodalo prakticky nic. Samotná
nahrávka měla kvalitu ještě horší, než bylo běžné u pirátských kopií, takže
D'rkin údajně na koncertech prosil publikum, aby si ji nepořizovalo.
Když
se nedařilo dojednat koncerty v Moskvě, rozjel se D'rkin na turné po jejím
okolí a následně zavítal do Voroněže, která se ukázala být klíčovým místem pro
uchování D'rkinova odkazu, a také do
ukrajinského Charkova. Na podzim roku 1997 začal mít D'rkin zdravotní problémy.
Na Luhanské onkologické klinice mu diagnostikovali zhoubný nádor mízních uzlin,
tzv. Hočkinův lymfom. Tento nádor postihuje nejčastěji mladé muže, zemřel na
něj např. český showman Jiří Grossmann. D'rkin na zdrcující diagnózu reagoval
tím, že se nechal pokřtít a přijal křestní jméno Foma. Chemoterapie mu vůbec
nepomáhala, jeho zdravotní stav se stále zhoršoval. Lékařská péče na Ukrajině
byla v té době naprosto tristní. Kdo nedisponoval vysokými finančními částkami,
které lékaři neoficiálně požadovali, prakticky neměl šanci na vyléčení. V
květnu 1999 to vypadalo, že je konec, a teprve tehdy se o D'rkina začali
zajímat jeho příznivci a kolegové umělci. Pořádaly se sbírky, charitativní
koncerty a D'rkin byl koncem června převezen do hematologického institutu Ruské
akademie lékařských věd v Moskvě. Tam mu
diagnostikovali lymfosarkom, čili nonHočkinův lymfom, a 11.8. 1999 ho
propustili z nemocnice s tím, že není žádná naděje na vyléčení. D'rkin
zemřel o deset dní později v Koroljovu v Moskevské oblasti, odkud bylo
jeho tělo převezeno do Sverdlovska, kde je pohřben (na ukrajinských mapách se
toto město již zove Dolžansk).
D'rkin po sobě nezanechal absolutně
žádný majetek, neměl dokonce ani vlastní kytaru. O jeho odkaz se stará Pjotr
Gluchov, který převzal také péči o D'rkinovu manželku Polinu, již odvezl i se
synem Denisem do Voroněže a posléze se s ní oženil. Gluchov založil DrDom -
neformální fond Véni D'rkina, jehož prvořadým úkolem bylo shromáždit a vydat
D'rkinův tvůrčí odkaz. Při příležitosti postupného vydávání CD s D'rkinovou
tvorbou se pořádaly i nepravidelné DrFesty, a to až do roku 2005, kdy byla
vydána poslední dvě alba. DrFesty pak pokračovaly i nadále, ale již v režii
D'rkinových fanoušků v jednotlivých městech. Gluchov označil tyto spontánní
aktivity za DrHnutí, což v případě pražské akce bylo více než přiléhavé. Zpočátku vydávání nosičů s D'rkinovými
písněmi přinášelo Gluchovově rodině slušný příjem, ale pak přišel rozvoj
internetu a Rusové opět přestali utrácet za nákup hudby, kterou měli možnost
stahovat zdarma. Gluchov všechny písně umístil volně ke stažení na web drkin.rinet.ru.
V současné době chystá vydání DrKnihy, první obsáhlejší publikace o D'rkinově
životě a tvorbě, a věnuje se meditativní masáži. Reklama na toto jeho podnikání
zpestřila pražský vzpomínkový večer, ale vrcholem první části programu byl živý
rozhovor se Sergejem Barjakem.
Sergej
Barjak, který s D'rkinem v letech 1987–88 studoval na Doněckém polytechnickém
institutu, nyní žije na separatisty ovládaném území Doněcké oblasti, resp. v Doněcké
lidové republice, konkrétně ve městě Makejevka (ukrajinsky Makijivka). Pracuje
zde jako psycholog ve vlastní psychologické poradně. Jak sám vysvětlil, po
absolvování studia psychologie se ve své praxi původně zaměřoval především na
léčbu závislostí, v Doněcké oblasti hojně rozšířených. Když přišla válka,
přibylo mu klientů s psychickými problémy souvisejícími s válečným
běsněním. Písňové tvorbě se již delší dobu nevěnuje, což je velká škoda.
Návštěvníkům večera pak Sergej objasnil řadu okolností D'rkinova života a
tvorby. Na dotaz, zda byl D'rkin romantik, odpověděl, že D'rkin byl
"absolutní romantik", o čemž svědčí jeho životní osudy. Návštěvníci
večera si, samozřejmě, vychutnali i několik videí z D'rkinových vystoupení.
Mohli obdivovat jeho výrazné melodie, často komplikovaný rytmus a postmoderní
postupy využívající odkazy na známé hity. Nemohli se však ponořit do D'rkinovy
poezie, do jeho pohádkových syžetů bez patosu a moralizování, plných tragiky,
ale i humoru a lidského soucitu. Většina návštěvníků totiž neovládala v
dostatečné míře ruský jazyk, nepřišel, bohužel, ani jediný ukrajinista či
rusista, ač byli na akci zváni.
V
další části večera vystoupil Oldřich Janota se svou manželkou, jejichž
dechberoucí výkon mohl přes skype sledovat i Sergej Barjak. Pak ještě zahrál
také Miroslav Ottomanský, který celý večer zakončil poctou Véňovi D'rkinovi a Sergeji
Barjakovi - provedením písně Достало. (M.O.)
------------------------
Zajtra sa zase v Bratislave uskutoční zaujímavá akcia Spomienka na Deža Ursínyho.
Tento týždeň sme boli akurát v parku na Fedákovej ul. osadiť novú knižnú búdku z našej produkcie:
Mišo
.jpeg)
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára