piatok 6. marca 2020

SCRAP - Demo 1997 (re-up)


SCRAP - post-punk/post-grunge z Bytče. Kapela sa hlásila ku odkazu Joy Division a bola ovplyvnená aj vtedy vrcholiacou vlnou grunge. Pred 6 rokmi som už nahrávku na blog dával: http://muzika-komunika.blogspot.com/2014/12/scrap-1995.html, no teraz je tu nový link + doplnené info a foto:




















SCRAP

Download: Demo 



Peťo Getting, ich gitarista a spevák, mi napísal info: 

Škoda, že sme nešli vtedy do Bratislavy, Bytča bola (a aj je) taká uzavretá zóna, aj s primerane obmedzenými možnosťami.
Zostava:
Peter Getting - gitara a spev
Lubo Masaryk - basgitara
Palo Varhaník - gitara
...bice bol automat, ja som ale tupec, na názov si nespomeniem.
Ak bude mať basák chuť Lubo a odpíše ti, on má aj oveľa lepšiu pamäť. Prípadne aj na názvy skladieb a tak. Na mne sa podpísala vrodená debilita a roky bordelu :-)
Boli vlastne dve nahrávky Scrap: jedna bola demo a druhá bol koncert (tam hral ešte živý bubeník, ale nakoľko bubeníkom v okolí jebalo, podstatnú časť existencie kapely sme hrali s automatom).

Ak sa mi podarí získať aj celú live-ku, pridám to sem. Zatiaľ mám iba jeden song z koncertu a ten znie takmer ako Nirvana!



Nebolo asi veľa slovenských kapiel, ktoré by sa inšpirovali Joy Divison. Pravdepodobne veľa čitateľov blogu túto zásadnú britskú kapelu pozná, no pre tých, ktorí nie, som si sem dovolil dať info z pera Oldřicha Šímu (Black Point):

JOY DIVISION


Připomeňme si, kdože Joy Division vlastně byli a proč jsou tak významní. Parta kluků z Manchesteru, většinou modely 1956, v roce 1976 založili svou první kapelu Stiff Kittens. Z té vzešla o rok později skupina Warsaw. Název byl inspirován chmurnou deskou Davida Bowieho (Low) se stejnojmennou skladbou. Nakonec byl název změněn na Joy Division, což nebylo o nic veselejší. V nacistických koncentrácích měly tento název baráky s prostitutkami... Joy Division se snažili hrát jako spousta tehdejších kapel jednoduchou rockovou hudbu, jenomže od samého začátku nějak nepasovali mezi právě vrcholící punk a počínající new wave. Nebyli tolik veselí, tolik rychlí, tolik ryční a suroví… zato byli syrovější a také trochu temnější, nežli ostatní party. Zpěvák Ian Curtis, který také psal texty, byl melancholik s depresivními sklony, a neviděl na světě nic až tak báječného, co by jej mělo přimět k tomu, že by měl vyvádět jak blázen a veselit se či něco rozbíjet, souložit či fetovat. Nezajímalo jej příliš ani to, že má dívku, která jej velmi miluje a trpí tím, jak je on stále více mimo. Pohlcovalo jej černé vidění světa. Ve filmu, který byl později o Curtisovi a Joy Division natočen, a který je rovněž pozoruhodně syrový, je scéna, kdy Curtis s kapelou sedí v šatně při nějakém víkendovém hraní, kolem je mumraj, druhá kapela je punkovější a Ian po chvíli komusi říká: „Jmenují se Buzerantský kokoti, chápete to? Jak si mohli dát takové jméno?“ Curtis byl ve skutečnosti velmi křehký a zranitelný, hledal čistotu mravní i společenskou, a byl hořce zklamán, že ji nikde nenachází.    
Asi by nebylo úplně od věci podotknout, že i Joy Division měli ve svém jepičím životě pořádný kus štěstí, bez kterého bychom je možná dnes neznali. Tím štěstím byl Martin Hannett, producent, který ihned pochopil, kde je zlatá hřivna téhle kapely. Jako měli Beatles svého George Martina, producenta, o kterém se někdy říká, že byl pátým, nehrajícím byť, avšak možná nejdůležitějším členem kapely, měli Joy Division Martina Hannetta. Význam obou chlapíků pochopíte, když si pustíte nahrávky obou kapel, na kterých se jejich producenti nepodíleli. Znějí jako všechno možné, ale ne jako Beatles či Joy Division. A přiznejme si, že nejsou zdaleka tak zajímavé…
Takže Martin Hannett byl u toho, když manchesterská parta točila svou první desku, a byl to on, kdo ji ponořil do kompaktnějšího, kytarově rozestřeného zvuku, svým způsobem dosti neradostného. Hannett vytvořil potemnělý sound syrových, ostrých a disharmonických kytar a nahalených suchých bicích s podivně dutým zpěvem – někdy spíše deklamací - Iana Curtise. V roce 1979 vyšlo debutové album Unknow Pleasures (přeložte si sami) a stejně jako skupina samotná na kolbišti rozeřvaných punkáčů, jen těžce konkurovalo souputníkům. Bylo to něco úplně jiného a nikomu se moc nechtělo se tím zabývat.
Curtise patrně ničil i tento „neúspěch“. Nebral to tak, že kapela má po roce hraní venku desku, která je navíc zcela originální. Bral to tak, že jeho texty nikoho nezajímají, jeho sdělení všichni ignorují. Pracovali na dalších písničkách, znovu hráli a objížděli štace, ale Ian byl ve stále větším presu. Na jaře 1980 Joy Division nahráli druhou desku, kterou pojmenovali Closer. Producentem byl opět Martin Hannett. Tentokrát ještě více ztemnil sound skupiny, nacpal do nahrávky více konkrétních zvuků, syntezérů a zborcených riffů, které dodávají desce další, překvapivě industriálnější rozměr. Kytary ještě více rozostřil, navršil a nechal rozložit jejich zvuk v krabičkách do až kakofonicko psychedelických pasáží. Také Ianův hlas již nezněl tak zřetelně jako na první desce. Byl dutější, zahalenější a upozaděnější. Celé to působí soudržněji a zvukově celé album o stupeň postoupilo k zamlženému náhrobku, který je vyobrazen na obalu desky. A jestliže na jedničce ještě najdeme rychlejší písničky, které by se daly zahrát i na komerčním rádiu, na dvojce i kvapíky mají charakter podivných zrůdiček…
Album vyšlo na podzim a než se tak stalo, Curtis se oběsil. Prostě toho na něho bylo už moc. Těžko říci, zdali právě jeho smrt způsobila zvýšený zájem o kapelu a desku, či zda novovlnná společnost sama dospěla a přesycena radovánkami, potřebovala také druhý pól života – nepříjemnou pravdu někoho jiného. V každém případě Closer zaznamenal obrovský úspěch a druhotně se samozřejmě rekultivoval i zájem o Unknown Pleasures. Netrvalo dlouho a spousta mladých nespokojenců začala hrát jako Joy Division. A samozřejmě to vylepšili. Nestačily už jen melancholicky depresivní texty a civilní oděv. Přibyla černá v oblečení, na rtech a na nehtech, ještě temnější texty (někdy jen těžko uvěřitelné srágory), a syntezérový sound. Novým kapelám toho typu se začalo říkat new romance, gothic a buhvíjak ještě. Na rozdíl od Curtise to byla ale už jen hra, kterou nebylo možno brát vážně. Leč mládí si chce hrát, obzvláště když hledá samo sebe. V ty telecí roky je pro mnohé daleko důležitější co mají na sobě Depeche Mode, nežli jestli jejich proklamace nejsou směšné. Vznikli další slavní temňáci – Cure, Smiths ale také třeba Swatsox. A vedle nich se objevila kapela New Order. Posledně jmenovaní byl zbytek Joy Division bez Iana Curtise. Po jeho smrti kapelu zbývající trojice přejmenovala a začala se věnovat zcela nové, moderní syntezérové pop-hudbě, na hony vzdálené Joy Division. A bylo to jedině dobře. Z řady „gotiků“ a „novoromantiků“ se většinou postupně stali tzv. kytarovky. Což je debilní název pro kapely konce 80. let a u nás i devadesátých – jako kdyby Ecstasy of St. Tereza, Prouza či Priessnitz byli první, kdo hrál bigbít na kytary...
Někdy se říká, že Joy Division jsou novovlnní Doors. Není to tak úplně zcestné. Pomineme-li neveselou náladu, kterou obě kapely svými písněmi nutně vzbuzují i u úplných ignorantů, syrovost vyjádření a prýštění bezmocnosti, ale i vzdoru z celé té hudební litanie, jsou tady ještě oba protagonisté. Jim Morrison a Ian Curtis měli rozhodně jedno společné – melancholický pohled na neutěšený svět a z toho plynoucí tendenci k vnitřní sebedestrukci. U Morrisona, který pocházel z dobře situované americké rodiny, se od dětství projevovala snaha zkoušet, co jeho okolí i on sám vydrží. Byla to snaha prorazit a ponížit maloněšťácké prostředí, které jej obklopovalo a které pro jeho škrobenou přetvářku nesnášel. Dělal neuvěřitelné věci sobě, rodičům, sestře, učitelům… a později i spoluhráčům a partnerkám. Byl vnitřně rozervaný a zoufalý, utápěl to v alkoholu, částečně i v drogách a sexu. A samozřejmě ventiloval vše přes svou tvorbu – to byla na určitou dobu jeho záchrana. Curtis pocházel naopak z chudého Manchesteru a byl prototypem mladíka bez budoucnosti – punkáči si tohle „no future“ zcela osvojili a vytvořili z něho logotyp podobně, jako měli hippies 60. let své „make love – not war“. Jenomže Curtis nebyl povahou vzpurný spratek a punkáč, byl cele obrácen do sebe a řešil společenskou nevyváženost a svou roli v tom celém kolotoči. A neměl šanci.
Joy Division jsou neoddiskutovatelným mezníkem rocku. Vytvořili vlastní styl, což se povedlo jen několika málo vyvoleným. A na jeho základech vznikla plejáda dalších stylů. To rozhodně není málo.
Oldřich Šíma, BPm



----------------------------------------------

SCRAP - Slovakian 90´s alternative rock band influenced by Joy Divison and grunge wave.


Mišo


Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára

STARE DOBY PUNKOVE