KONEC LÉTA
Album KONEC LÉTA má svou historii. Začala se psát už v kanadském exilu, kde se Vratislav Brabenec setkal s Joe Karafitáem a Janem Komárkem. Zatímco Brabenec byl saxofonistou skupiny The Plastic People Of The Universe, kytarista Josef Karafiát (alias Joe Carnation) hrál v pražské skupině Perto, se kterou absolvoval i vystoupení na Pražských jazzových dnech. Jan Komárek je divadelní choreograf a režisér, který založil v Torontu divadlo Sound Image Theatre, v neposlední řadě je však také zručným multiinstrumentalistou. V roce 1985 nahrál Joe Carnation ve svém domácím studiu deset skladeb, které později vydala na kazetě italská značka Old Europa Café jako eponymní album. V první a poslední písni se objevuje také saxofon Vratislava Brabence.
Po událostech v roce 1989 se začala vracet spousta emigrantů a výjimkou nebyli ani ti z uměleckých kruhů. Brabenec ale zůstává v Kanadě, kde má svou práci a rodinu. Na delší dobu se vrátil teprve v létě 1995. Nakladatelství Maťa mu ihned vydalo básnickou sbírku z nahromaděného materiálu, a protagonista začal současně spřádat plány na vydání hudebního nosiče. Ptáte-li se, proč nezačal znovu účinkovat v Platic People Of The Universe, odpověď je nasnadě: Skupina neexistovala, její členové byli rozhádaní a o nějakém hraní nemohlo být ani řeči. Vše začalo v polovině 80. let, když vedoucí Milan Mejla Hlavsa začal veřejně hrát s kapelou Garáž. Pro ortodoxní undergroundové hráče PPU bylo nepřijatelnou potupou účinkování leadera PPU s „komerční“ kapelou. A následoval hřebíček do rakve, když Hlavsa založil Půlnoc a přetáhl do ní i další dva členy PPU – Jiřího Kabeše a Pepu Janíčka. V rozhovoru, který jsem dělal počátkem 90. let s bubeníkem PPU Janem Brabcem pro časopis Mašurkovské podzemné, mi na otázku, zdali by byl pro obnovení PPU a zakopání válečné sekery s Hlavsou, Brabec odpověděl, že to je naprosto vyloučené. Brabencův názor byl obdobný, byť měl v exilu informace jen z doslechu.
Joe Karafiát byl naopak už v té době činný. Vrátil se do vlasti hned v roce 1990, založil zde bluesovou kapelu Joe Carnation Band a později nastoupil jako kytarista ve skupině Garáž. Pár dnů po příletu jsem jej odchytl, udělal s ním rozhovor a vzal jej do Lucerny na jednu z oněch velkých radostných akcí, kterými nové Československo překypovalo – nevím už, zdali to byla Sanitka pro Rumunsko či jiná. Hráli Echt!, Dybbuk, Garáž, Půlnoc, Už jsme doma, Egypt, Bad Beef Hat, snad i Psí vojáci. Karafiát vše pozorně sledoval a poslouchal. Po koncertě se mě zeptal, co to bylo za kapely, jestli to byla nějaká domácí špička, či naopak druhá liga? Po mé odpovědi, že to jsou kapely, které zde už pár let představují vrchol domácího alternativního rocku, se jeho obličej poněkud zkřivil do bolestného úšklebku a řekl, že si myslel, že jsme na nějaké nepovedené tancovačce, protože to bylo strašné. A přisolil, že „… v každým zapadlým americkým baru najdu muzikanty, kteří hrají stokrát líp…“ A bylo vymalováno. Maně jsem si vzpomněl na podobné procitnutí koncem 60. let, kdy se čeští rockeři a jejich fans považovali za umělecký vrchol kontinentu („My a Anglie“), jenomže pak přijel Cuby And The Blizzard, neznámá holandská kapela, a rozbalila to tak, že Češi šli domů jak zpráskaní psy. Najednou všichni věděli, že do pořádného rockového nátěru má Československo stále ještě hodně daleko…
V červenci 1995 jsem se spojil s Brabencem nabídl mu vydání desky. Byl to trochu risk, protože Vráťa si dosyta užíval návratu do vlasti po hospodách a nebudil vůbec důvěru. Ale slíbil, že postaví kapelu, nacvičí repertoár a vydáme CD. Vynechám spoustu podrobností – Kapelu skutečně postavil: Obvolal spřízněné duše Karafiáta a Komárka, který už byl také v Československu, a oslovil bývalého spoluhráče z PPU Jana Brabce. Náhodné setkání v hospodě přihrálo do cesty Filipa Topola z Psích vojáků a Honza Komárek se pochlubil, že jeho dcerka Petra bravurně ovládá violoncello. Dali si sraz u Brabce na Zbraslavi a jednou nebo dvakrát se sešli a zajamovali si. Spojení fungovalo výtečně, mohlo se jít na věc. Do studia Dolios nastoupila parta v srpnu, pracovalo se ve vilce na Strahově, a jediný člověk, který to tam všechno měl na starosti, byl mladý Petr Šoupa. Ten také vše nahrál, a posléze i zmixoval a zmasteroval. Zlaté ručičky, hlava a ouška. Dnes se specializuje na filmový zvuk…
Po dvou nahrávacích dnech bylo vše natočeno, pracovalo se téměř naživo, a také se na místě skládalo. Neuvěřitelné. Kdybych u toho nebyl, nebudu tomu věřit. Parta fugovala neuvěřitelně součinně – jako hnací motor se projevil Honza Komárek, který s Joe Karafiátem a Petrem Šoupou vedli práce krok za krokem. Mezitím s ostatními řešili muziku a zvuk, Brabenec nadšený z dobře šlapající činnosti neměl vůbec problémy a sypal jeden text za druhým za jízdy rovnou do muziky. Nejdelší skladbu alba – Asfalty – si zazpíval Filip Topol, který v ní rovněž nahrál brutální piano a mám dojem, že i kompozičně je jeho. V jiných skladbách patří sólový zpěv třeba Honzovi Brabcovi (Sbory), Janu Komárkovi (Ptactvo nebeský) nebo Joe Karafiátovi (Planeta). Hudbu někdy vymyslel komplet jeden z muzikantů, jindy vznikla spontánně z jamu. Jen máloco se muselo nahrávat vícekrát. Většinou vyšel první nebo druhý pokus. Když uvážíte, že šlo v podstatě o improvizovanou práci, tak klobouk dolů před výsledkem. Skladby jsou různé a vypadají i „poskládaně“. To se nepovede každý den, možná se to naopak povede jednou za život…
Na konci srpna bylo vše hotové, Brabenec odjel zpět do Kanady a my řešili s Jirkou Synáčkem obal. Nebylo to jednoduché. Měli jsme sice plno pěkných černobílých fotek od Mirka Vodehnala a Jirky Volka, a také pár nepříliš podařených barevných, které jsem nafotil ve studiu já a které měly zůstat dokumentem v archívu. Několik dnů jsme se trápili s různými studiemi obalu, ale žádná se nám nelíbila. Bylo to pořád takové upocené, nijaké. Jednou v noci, když už jsme se na to chtěli vykašlat a jít spát, šel Jirka vypnout počítač a já si všiml, že mu na obrazovce zůstaly dvě otevřené fotky přes sebe. Brabencův obličej v tu chvíli vypadal jako podivná zrůda, přesto bylo jasné, kdo to je. „Nech to tak, zkusme to použít!“ a titulka byla na světě… A protože i Vráťovo texty jsou napůl syrová realita a napůl cosi ze světa fantaskní psychedelie, podřídili jsme tomu i zbytek obalu.
Vyrobili jsme CD a MC, desky byly už mrtvé. Poslal jsem pár výlisků Vráťovi do Toronta. Obratem napsal dopis, ve kterém mj. stálo: „Vyšlo to dobře! Možná bych dnes některé věci předělal nebo udělal jinak, ale po bitvě je každej generál… konečně jsem se odpoutal od tý tzv. „legendy“, i když tam někdo může slyšet to proklatý dědictví starejch PPU.“ V následujícím roce jsme komunikovali dopisy, až na podzim 1996 se Vráta opět objevil v Praze. Žádnou další kapelu ale už nepostavil. Naopak se znovu postavili na nohy Plastic People of the Universe, Mejla se usmířil s Brabcem a kapela vyjela na skvělé turné roku 1997.
Vratislav Brabenec v průběhu dalších desetiletí vydal několik CD, na kterých se jednak periodicky vrací k jednomu tématu z KONCE LÉTA – Šaman bez kmene se stále objevuje v různých mutacích a podobách…. Mezi takto vydanými věcmi je i několik skladeb z druhé kazety Joe Carnation II, kterou vydal Black Point počátkem 90. let.
POZRI AJ ZAUJÍMAVÝ ROZHOVOR S Vráťom:
----------
.jpeg)
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára