OSLÍ UŠI story pt. I

Nedávno sa mi podarilo skontaktovať sa s Rosťom "Oslom", vydavateľom starého fanzinu OSLÍ UŠI. Poslal som mu niekoľko otázok, ktoré sa týkali vydávania toho plátku a okolnostiach a o mi svižne poslal odpoveď. Keďže sa v najbližších dňoch chystám pokračovať v skenovaní prvého čísla tohto zinu (po riadne dlhe prestávke, uznávam), tak to berte ako taký reštart.





"Ahoj Mišo, posílám část odpovědí... problémem není odpovědět, ale jak to celé pojat, nevím, do jaké míry tě celá věc až tak zajímá. Zde:

Motto: "It s just work, all that matters is work." ("Prostě práce. Jediné na čem záleží je práce.") Andy Warhol ( Lou Reed: "Work" from "Songs for Drella" album)

Odhaduji, že v roce 1988, plus mínus nějaký ten pátek, rozprášili slepičí prdýlky tehdejšího establišmentu časopis Vokno a dílem pozavírali členy redakce, takto slepičí prdýlky současného establišmentu. Já měl Vokno ve velké váženosti, později jsem ho sháněl přes Petra Cibulku, přepisoval jsem ho a šířil kolem sebe jako protilátku bolšánského neinformačního tyfu. Tehdy jsem se, jak se říká u vás, "bohovsky" nasral a předsevzal si, že Vokno budu nejen šířit - sháněl jsem tehdy po všech čertech jakákoliv starší čísla - ale že komplet zastoupím celou redakci a se vší parádou budu partizánsky vydávat Vokno sám! A začal jsem koumat, jak na to. V té době jsem se ovšem seznámil s Petrem Urbáškem, punkerem tělem a duší a velkým zastáncem zvířecích práv, což tehdy rozhodně nebylo běžné, naopak. A právě on tehdy vydal jeden z prvních opravdových fanzinu u nás (po vzoru SNIFFIN GLUE, vůbec prvního punkáčského fanzinu z Londýna z přelomu sedmdesátých let, - tedy s veškerou tou punkovou estetikou vynucenou technickými možnostmi) s bizarním názvem HLUČNÁ LOBOTOMIE. Pár stránek A4, strojopis, rukodělná grafika, xerox, sprej. To mě velmi zaujalo, protože já uvažoval výhradně v rámci běžného strojopisu a následných průklepů. Dali jsme jak se říká "delší nesouvislou řeč", trochu se oťukali - přece jen to byl (o)kovaný punker a já hipisácká "houně" - a dohodli jsme se, že vytvoříme časopis spolu. "Ale musí to být bomba..!", upozorňoval mě Petr, což bylo vskutku slovo do pranice. Nic menšího by mě ovšem ani nenadchlo a šli bychom asi každý dál svou cestou. Začalo se makat, vše se řešilo za pochodu. Tehdy Petr ještě netušil, jakou bestii ve mě probudil, přiznávám mu k jeho velké statečnosti se kterou mi nosil svou porci graficky zpracovaných stránek, ještě obrovskou snahu a něco, čím trpí málokdo - soudnost. "Makej, kurva, makej..!!", drtil jsem ho a přehlížel, že nejen děti je třeba také chválit a povzbuzovat. "Sám jsi chtěl bombu! Já jsem čekal hirošimu a nagasaki v jednom a ty mi tady budeš podsouvat bombičky do sifonu..?!" Takhle nějak to bylo. Neříkal bych to ale, kdybych přitom sám sobě nešlapal na vocas! Ani jeden z nás ovšem netušill, do jakých rozměrů se časopis rozroste. Neměli jsme přitom žádné materiální ani finanční prostředky, vyjma svých zaměstnaneckých almužen, byla to zkrátka frajeřina. Ale jak říká Luke Jackson, hrdina filmu "Frajer Luke", který po sázce snědl padesát natvrdo uvařených vajíček: "To je právě ta frajeřina - nemít na to!"
Inspirací pro název OSLÍ UŠI mi byla věta z díla mého oblíbeného protirežimního písmáka Karla Havlíčka Borovského "Král Lávra má oslí uši, král je ušatec!" A mít v názvu převážně hudebního fanzinu orgán sluchu je ... a jsem já to přece jenom Osel, zrovinka včil mi to slovo vypadlo! No nic, každý si jistě za domácí úkol doplní sám, že.
Opravdovou pomocí při výrobě prvního čísla byla nabídka Pavla Komínka, zpěváka skvělé androušsko-pankýšské kapely STARÁ DOBRÁ RUČNÍ PRÁCE a vydavatele podzemního občasníku MAŠURKOVSKÉ PODZEMNÉ, který se jako vyučený knihař nabídnul, že tu nehoráznou papírovou bichlajznu nezištně sváže. Vyšlo pouhých deset kusů (na vyšší počet čísel už prostě nebyly peníze) a zbývalo vyřešit distribuci. Já jsem nechtěl, aby se se zakoupením výtisku časák válel u někoho v šuplíku, nechtěl jsem, aby kdokoliv mohl říkat "Mám Oslí Uši!", dotyčný by byl totiž ušatec. Šlo přece hlavně o to, aby se mezi našince šířili informace. Oslí uši č.1 byli tedy zadarmo, nikdo si je nemohl koupit, nikdo je tudíž neměl právo vlastnit, což také bylo v časáku výslovně uvedeno. A tak jsem pro volnou distribuci převzal systém Venci Malíka, mimořádného hudebního nadšence odkudsi z hlubin jesenických hvozdů, který šířil na kazetách kompilace málo dostupných zahraničních nahrávek - zkrátka vždycky s každým "číslem" rozeslal jednotlivé kazety na různé adresy a přiložil seznam dalších "učastníku provozu", kteří měli po vyposlechnutí kompilaci obdržet. Já jsem žádný jmenný seznam už kvůli politické bezpečnosti čtenářstva v tomto ohledu neuváděl, spoléhal jsem na samospád. A tak deset geograficky vhodně zvolených osob obdrželo bud poštou nebo osobně po výtisku. Do jaké míry to fungovalo nevím, osobně jsem nikdy žádné číslo do rukou nedostal. Asi jsem byl vyhodnocený jako politicky nevhodný.

Osel