OSLÍ UŠI story pt. III

Príbeh punkového fanzinu OSLÍ UŠI priamo z pera jeho vydavateľa Rošťu "Osla" pokračuje:



"...v tomto údolí umírajících hvězd
v tomto dutém údolí
v tomto zlomeném jícnu našich ztracených
království
na tomto posledním místě setkávání
společně tápeme
a vyhýbáme se řeči
shromážděni na tomto pobřeží vzduté řeky..."



Materiál do každého čísla se sháněl věru krkolomně, Eliotova "Pustina" hadra. Obdobu mé "práce" si dneska vychutnávají pouliční a podomní prodejci a sjednavači smluv čehokoliv: "Dobrý den, mohl bych vás prosím vás ... aha... tak vám přeji krásné odpoledne..." Ale já ve svých letech už prošel důkladným školením socialistického vzdělávacího systému a měl jsem stále přičinlivě na paměti, že "Iniciativě se meze nekladou." A v kombinaci s intošským "Jen malý člověk si klade malé cíle." a lidovým "Vydrž, prťka, vydrž..!", to byla vskutku nehorázná brnkačka. Rozjel jsem tak čilou korespodenci, že pošták, bytostným založením veselá kopa, mě začal zdravit velice nevrle. Agenda se stále rozrůstala, získávat kontakty v zahraničí bylo v podstatě jednoduché, protože tady například kolovala originální čísla informacemi neskutečně natřískaného amerického undergroundového fanzinu zaměřeného na punk - MAXIMUM ROCK N ROLL. Redakce MRnR ovšem měla barák jenom pro sebe a angažovaly se tam desítky lidí, fanzin měl dvě přehršle přispěvatelů a distribuci po celém světě. Jenom stránek "nad dopisy čtenářů" měli tucet a kousek. Myslím, že uspěšně fungují dodnes. Kontakt na mě se začal také pozoruhodnými cestičkami šířit za hranicemi., občas jsem obdržel i nějakou "nevyžádanou zásilku". Tak mi například jednoho škaredého dne přišel balíček z Francie s knihou JUDASJESUS, takovou kompilaci intelektuálních příspěvků od tehdy již celosvětově slovutných punkerů. Autor kompilátu (později mi zaslal ještě autorský výtisk jeho knihy o Rimbaudovi) byl přítelem tehdy málo známého herce Marka Vašuta, což bylo vskutku bizarní. Do zasílky neuváženě vložil dvacetifrankovou bankovku a tak jsem musel osobně na poštu a celý balíček se pod dohledem paní ředitelky a jakéhosi mě neznámého pitvorného pána s pleší a v šedém saku - já jsem těmto týpkům soukromě říkal "moskevští inžynýři" - důkladně protřepal. Netuším, kolik deka mé vlastní prdele mi zachránil následný politický převrat v roce 89.
V souvislosti se získáváním materiálů bych rád s velkou úctou vzpomenul a aspoň tímto způsobem dodatečně vzdal svůj hold jednomu mě neznámému "pražskému pepíkovi" jménem Petr Štembera (bez záruky), ještě starší "houní", než jsem byl já, který byl v kontaktu s Vencou Malíkem. Tento geroj chodíval na britskou a americkou ambasádu poptávat tam dostupný MELODY MAKER a NEW MUSICAL EXPRESS, rukou (!!) přepisoval vybrané články, doma je překládal, přepisoval na stroji a následně v průklepech šířil bez odměny mezi své známé. Jenom vytříděných věcí pro případné potřeby OU jsem měl doma kopu zvíci jezedˇáckého stohu! Ještě je potřeba připomenout, že i díky stále běžnějšímu přístupu ke kopírovací technice začala "bujet" fanzinová scéna, ve které získali mnozí jedinci možnost uplatnit své ambice, takže dinosaurus jménem Oslí uši mohl v klidu zmírat po přesličkách. Dnes je dílem lekrační a dílem potupná nutnost připomínat mladším ročníkům v jejich kravských rozhledech, že v dobách krále Gustáva prvního Opeřence neexistoval ani internet, ani mobil a že přístup k tzv. "pevné lince" byl značně omezený, kontakty se musely odbývat složitě poštou, nejlépe osobně. A tak mi kromě všeliké pachuti v ústech zůstala spousta veselých "historek z natáčení". Vzpomínám si, jak jsem omylem zničil poslední stránku jakéhosi rozsáhlejšího materiálu z Melody Makeru, který jsem už druhý týden překládal. Nezbylo než si v práci vyžádat dovolenou, odjet do Prahy, vyhledat nějakou akademickou půdu, kde kýžený výtisk skladovali, trefit se do odpolední pracovní doby, bylo zrovinka úterý a otevřeno pro veřejnost měli až ve čtvrtek (mezitím hledat přístup k telefonu a modlit se, atˇto v práci někdo dopoledne zvedne a omluví mě, že nedorazím), vystát několikahodinou frontu před xeroxem mizerné kvality, který se neustále sekal, a s kořistí se třetího dne šťastně vrátit domů, tedy znovu absolvovat čtyřhodinovou cestu vlakem v uličce u hajzlíku, v pozoru, spolu s dalšími třiceti šťastlivci - loktaři, kterým se nějak podařilo do uličky vagonu zvenku taky nacpat. Doma jsem zjistil, že mi obsluha kopírky ( po mnoha desítkách minut vzájemného boje jsme se už doslova nenáviděli, já měl od každé velkoformátové stránky MM snad desítku xeroxovaných listů A4 kopírovaných ve stylu "pokus-omyl", které se ovšem museli krvavě platit) právě ten potřebný kousek vytiskla jen zpoloviny.






Osel